VHT Alpy - 2005

Alpy - Vysoké Taury Rakousko, 16.9 - 21.9.2005

Na turisticko-vysokohorský výlet jsme se asi všichni těšili a i když předpověď nebyla objektivní, každý doufal v azuro. Hned první deštivá noc a ráno nás ale utvrdila v tom, že dnes se meteorologové příliš nemýlí (bohužel) a internetové zpravodajství pro jednotlivé podoblasti Alp je více než přesné.

Sobotní túra v Malých Taurách na Planneralm (1600 m.n.m.), která měla dále pokračovat na Planner Hutte, byla ve znamení deště a membránové oblečení bylo víc než vhodné. Dá-li se túrou nazvat pochod po asfaltce v dešti, vám nechám na úvahách. Přesto jako „aklimatizační“ seznámení to nebylo špatné, i když neustálé mrholení nám do karet moc nehrálo. Přesto již první den někteří z „turistů“ odmítli opustit autobus. Hmm, tak proč jeli do Alp, napadlo mě… Jediným vysvětlením mohlo být komplikované sušení mokrého oblečení, protože ubytování v hotelech či penzionech v plánu nebylo a mokrý stan moc nevysušuje.

V sobotu večer jsme přejeli do Vysokých Taur, přes Zell am See dále, přiblížit se co nejvíce výchozímu místu největší plánované 2-denní akci, výstupu na Grossvenediger (3674 m.n.m.). Zakotvili jsme na Rastplatz Elizabethsee, odpočívadle se záchody, umývárnou a posezením. To už jemně popadával sníh na parkoviště sevřené alpskými štíty. Ráno jsme se probudili do „vánoční“ nálady, na stromech a všude kolem bylo 10 cm nového sněhu a docela zima. Vyjeli jsme busem k Matreier Tauernhaus (1511 m.n.m.) a „vedoucí“ výpravy volal na chatu Neue Prager Hutte pod Grossvenedigerem, jak to tam vypadá s počasím a podmínkami k výstupu. Jasné bylo to, že ledovec a vrchol je nedostupný kvůli objektivnímu nebezpečí neviditelných a zasypaných trhlin a neprošlápnutou stopou, tedy bez horského vůdce nemožné a s ním možná taky – holt počasí se poručit nedá. Mlhavé a možná i málo srozumitelné informace zapříčinily změnu plánu a lidi se rozutekli na krátkou túru, než aby si všichni vzali jídlo a alespoň jednu noc přečkali v klidu na vysokohorské chatě, v teple, pohodě, u piva, když už vrchol nepadne. Po dohodě s „vedoucím“ si naše 6-ti členná skupina vzala věci na dva dny s tím, že plán dodržíme, na chatě přespíme a dáme vědět, jak to ve skutečnosti vypadá na chatě, která měla být plná turistů a horolezců (podle telefonátu), cesta k ní zasypaná sněhem a sestup skoro nemožný. V duchu jsem si představoval, jak se lidé směřující do údolí brodí po kolena ve sněhu s cepíny a prošlapávají cestu. Nic z toho se nekonalo a už cestou jsme se od 12-ti Rakušanů v čele s vůdcem, kteří už šli údolím dolů dozvěděli, že na chatě skoro nikdo není, cesta k ní je pohodová, max. 20 cm sněhu, ovšem že výstup na vršek do 3670 je nebezpečný a skoro nemožný. S tím jsme počítali, ovšem předešlé 2 informace nás zaskočily. Nicméně cesta ubíhala, strmý nástup k Alte Prager Hutte jsme zvládli v pohodě a tamní winterraum vybízel k odpočinku a uvaření jídla. Po asi hodinovém odpočinku jsme jen nalehko vyšli k Neue Prager Hutte (2800 m.n.m.), která leží o 300 metrů výše. Sněhu přibývalo a mlha se na chvíli roztrhala. Pivo a usušení vlhkých věcí bylo částečnou náplastí na zprávu, že musíme do 2 hodin seběhnout zpět k autobusu. Bylo to jako ledová sprcha, noc v chatě se nekonala a čekalo nás opět rozbalování mokrých stanů u odpočívadla. Podrobnosti, proč a kvůli čemu byla dohoda „zrušena“ a my museli v podvečerním šeru a později i tmě opravdu sbíhat ze 2800 do 1600, se ještě dlouho probíraly i na zpáteční cestě do ČR, ale už se stalo, zbytečné se k tomu opět vracet a zúčastnění ví…

No nic, ráno opět trochu mlha, ale nepršelo a vyjeli jsme směr Krimml k tamějšímu přírodnímu skvostu – Krimmelským vodopádům. Počasí bylo kupodivu stabilní, obloha pod mrakem a kolem oběda jsme viděli i modro. Vodopády krásné, poskládané za sebou ve 3 kaskádách. Až k nejvyššímu stupni vede poměrně ostrá stezka, spíše vybetonovaný chodník, který ovšem v serpentinách rychle nabírá výšku a celkové převýšení od začátku trasy až k nejvyššímu místu je přes 400 metrů. Pak se lze občerstvit v restauraci, která se nad tyčí na skalním ostrohu nad vodopády nebo pokračovat dále příjemnou zpevněnou „silnicí“ dále alpským údolím Krimmler Achental. Pastviny a salaše okolo dokreslují alpskou idylku, jen to počasí, i když není špatné, mohlo by být ještě lepší. Údolí vypadá „nekonečně“, ale na konci jej uzavírají alpské štíty a vzdušnou čarou kousek leží majestátní Grossvenediger. Pak už jen cesta zpět, seběhnutí serpentin u vodopádu a pomalu k autobusu. Zpestřením je ledová koupel a kompletní očista v alpské vodopádové vodě, studená byla opravdu kvalitně.

Odjezd směr vodácké tábořiště a plány na zítřejší túru provází opět déšť, náš věrný společník po celý pobyt. No nic, třeba se ráno umoudří počasí… ale zůstalo jen u zbožných přání. Demotivované osazenstvo starších rozhoduje o odjezdu a vyrážíme tedy o den, resp. půlden dříve, než bylo v plánu. Je fakt, že celou noc poprchalo a ráno je vše mokré, cestou do ČR se vyjasňuje a na jihu Moravy už je celkem slušně, i když žádné azuro.

Celkově pohodově-dobrodružný výlet a zkušenost do budoucna… :o)