Picos de Europa

20.-30.9.2007, Španělsko

Úvod

Už v červenci jsme lehce dumali nad tím, zajet do Španělska za Hráškem, který si tam v turistické sezóně už podruhé vydělává pár „éček“ k dobru. Má v plánu vylézt na Naranjo de Bulnes v horách zvaných Picos de Europa, ale nemá spolulezce, všichni tam prý jen hulí a serfujou. Koncem srpna ještě ale jedu do Paklenice. Před odjezdem do Chorvatska dostávám od Meďáka stručný mail: „Ahoj,právě jsem si koupil letenku do Madridu. Cena je 4107 vč. poplatků. Odlet a přílet viz sken. Nějak ses neozýval, tak nevím, jestli ještě chceš jet. Když jo, určitě si letenku kup ještě dnes, ať máme stejný let. Měj se a makej, nebo Ti to uletí...“

No nic, není času nazbyt, rychle odepisuju, že OK, potvrzení dovolené v práci, rychlá rezervace letenky a druhý den zaplacení. V průběhu lezení v Paklenici dostávám SMS, že letenka došla, tak asi opravdu v září poletíme…

Hrášek se moc neozývá, pořádně nevíme, kam za ním máme vlastně dojet, co s sebou vzít, co on má k dispozici tam, ať nebereme zbytečnosti a nemáme ve finále batohy přes váhový limit do letadla. Je to jeho styl - „maňána“, ve Španělsku už nějakou dobu strávil a rychle se učí.

Balíme a domlouváme se s Meďou, co kdo vezme. Expresky, friendy, lana, vklíněnce, jídlo. Tisknu informace z webu, jízdní řády autobusů a vlaků z Madridu, nějaké topo a popisy cest na Naranjo de Bulnes, přístup a další pasáže v angličtině, polštině a španělštině, které by se mohly hodit. Ve středu 19.9. jedeme večer vlakem do Prahy a spíme na koleji u bráchy. Tam zjišťujeme z mailu, kam vlastně máme dojet. Super! Tak ještě tiskneme další spoje, mapu madridského metra a varianty jak se dostat na sever do Torrelavega a dále do pobřežního městečka Llanes – cíle naší cesty.

Doprava

Praha/Ruzyně –> Madrid/Barajas = Boeing 737, let necelé 3 hodiny

Madrid/Barajas –> vlakové nádarží Madrid/Chamartin = metro 2 euro/os.

Madrid/Chamartin –> Torrelavega = vlak Talgo společnosti Renfe (41 euro/os.)

Torrelavega –> Llanes = vlak společnosti FEVE (4.20 euro/os)

zpět: bus Llanes -> Oviedo (5 ero/os.) a bus Oviedo -> Madrid (30 euro/os.)

Přistáváme v Madridu na letišti Barajas. Batohy dorazily, následuje přesun na vlakové nádraží Chamartin. Taxi jsme z důvodu ceny (30 euro) zavrhli, jdeme na informace o metru - paní mi přesně kreslí do mapky, kam jet a kde přestoupit. Metro za 2 euro/os. je oproti taxíku „zadarmo“, je čisté, přehledné a rychlé. V 15:00 jsme na vlakovém nádraží Madrid/Chamartin. Vlak v 16:30 je už plný, kupujeme tedy lístky na noční spoj s odjezdem ve 22:45. Máme dost času, tak prohlížíme nádraží, pak se dívám ve stánku s novinami do mapy, mohli bychom klidně mrknout do města. Náměstí Plaza Castilla se známými převislými mrakodrapy není daleko, jsme tam i s plnou polní za chvilku. Podle mapy je kousek odsud i Estadio Santiago Bernabeu – fotbalový stánek Realu Madrid. Po 10 minutách chůze stojíme u něj, bohužel jenom zvenku, ale aspoň se nenudíme. Jdeme zpět k obelisku na náměstí a čekáme na vlak, pozorujeme madridský shon, auta, ulice, lidi. O půl desáté se přesunujeme na nádraží, chvilku sedíme. Odjíždíme na čas a čeká nás noční přejezd do Torrelavega, 6:30 je plánovaný příjezd. Vlak Talgo společnosti Renfe je luxusní a pohodlný. Cesta proběhla v pohodě, ráno, ještě za tmy, vystupujeme na nádraží. Ptáme se zřízence na spoj do Llanes… moc nerozumí, ale pomůže mapa. Aha, vlak tímto směrem ale jede z jiného nádraží přímo z centra města. Prý to není daleko, asi kilometr… bylo to víc a ještě se 2x ptáme na cestu. Chůzí s plnou polní dobrých 45 minut. Je asi 8:15 a jsme na nádraží společnosti FEVE, vlak jede 9:35 až do Llanes, další spoj až odpoledne. Řešíme lístky na zpáteční cestu, Meďa běží zpět na Renfe. V 9:15 se vrací vysílený, že mají zavřeno a museli bychom do Santanderu. Nevadí, vyřešíme to nějak v Llanes, Hrach nám pomůže. Kupujeme lístky a hodinku a čtvrt ještě jedeme lokálním pobřežním vláčkem. Podle mailu prý 20 km, ale na zkreslené informace o vzdálenosti si už zvykáme. Už jsou vidět útesy, moře a za chvíli vystupujeme v Llanes.

Llanes a Picos de Europa

Vítáme se s třetím do party, vyprávíme dojmy z cesty. Batohy si dáme k němu, bydlí v pronajmutém pokoji u paní Afriky. Mrkneme do města, pak přístav a usazujeme se na pláži. Obzor je nekonečný, slunce svítí, voda je chladná a my studujeme průvodce po Picos de Europa. Hrášek musí ještě do práce (rodinná rybí restaurace), večer tam jdeme mrknout. Šéf je pohodář, dostáváme jídlo a pivo gratis. Jdeme k němu na internet vyřešit zpáteční lístek na vlak, ale museli bychom to zaplatit do 4 dnů na nějaké pobočce Renfe a na to nemáme čas. Jdeme tedy zabukovat autobus Llanes –> Oviedo a Oviedo –> Madrid/Barajas s dvouhodinovou pauzou, ale zase přímo až na letiště. Večer se tu jede Rallye Villa de Llanes 2007, bude prezentace pilotů a vozů. Ale začíná poprchat a déšť sílí. Jdeme zpět do restaurace a ubytováváme se se svolením šéfa na letní zahrádce, která je po sezóně zavřená. Přístřešek pro hosty chráněný před deštěm, ideální volba.

Ráno jsou hory v mlze, jdeme na mítink s Hráškem a na internet kvůli předpovědi. Sobota deštivo, neděle celý den azur a pondělí navečer možný déšť a zbytek týdne taky. Shit… Dopolední autobus nestihnem, tak posíláme Hracha do práce, my jdeme mrknout do infocentra, jak jede pozemní lanovka do Bulnes (něco jako na Petřín, ale tunelem), pak do depa rallye a ještě na Paseo San Pedro, upravenou stezku na útesech s nádhernými scenériemi Atlantiku (resp. Kantábrijského moře).

Před 17 jdeme Hracha vyzvednout, ale klasicky nestíhá. Naštěstí nám šéf půjčuje malého Rovera, ve kterém vozí zásoby do restaurace. Asi není o moc lepší než Favorit, ale bohatě postačuje. Rychle přebalit batohy na 2-denní hory a jedeme do Poncebos. Hrachoid je v pohodě a ještě kupuje čelovku a to si ode mě půjčuje eura. Nám tečou nervy, je 19:25, poslední odjezd lanovky je ve 20:00, nadávkami nešetříme. 19:35 jsme u lanovky, uff, stíháme. Poslední rychlé přebalení, kupujem lístky do Bulnes za 14 euro/os. S plným batohem by nástup do Bulnes zabral min. 1,5 hodiny a na to čas nemáme a stmívá se. Počasí nahoře prý asi nic moc, nicméně obsluha si není jistá, maňána, jak typické...

Za 10 minut vystupujeme v Bulnes, je pod mrakem, šeří se, vrcholky hor jsou v mlze a je docela chladno. Bavíme se s restauratérem, kterou ze dvou možných přístupových tras zvolit. Ve tmě a po dešti nám doporučil okliku přes Entremosquines, dále na Refugio de la Terenosa a směrem k Ref J.D.Ubeda přímo pod Picu Urriellu (Narajno de Bulnes). Vytahujeme čelovky a stoupáme údolím, všude mokro, kluzko a bahno. Kanálem (Canal de Balcosín a Cambureru), kterým vede „zkratka“ by to bylo asi psycho. Ve 22:00 dáváme pauzu pod travnatým kopcem, mlha a vlhko, ale oteplilo se. Stoupáme dál, proplétáme se vřesovištěm mezi ležícím dobytkem. Konečně narážíme na hliněnou stezku, která se posléze mění v kamenitou. Ve svitu čelovek září do tmy žlutí mloci, trochu jiní, než u nás. Už jsme na úpatí hor, najednou se rozjasnilo, protože mlhu necháváme pod sebou a měsíc ozařuje stezku, paráda. Pokračujeme a kolem půl dvanácté potkáváme scházející horolezce, co jdou zpět do Sotres. Prý bylo celou sobotu pěkně, lezli, ale docela chladno. Za další zatáčkou už konečně pozorujeme noční siluetu vápencového kužele Picu Urriellu, je obrovský. Ještě necelá hodina chůze a jsme kousek od chaty J.D.Ubeda. Uléháme pod převislý balvan a rychle spát.

Procitáme kolem sedmé ranní, spánek spíše sporadický, ještě je tma, kolem se už trousí skupinky lezců k nástupu, před 8:00 ještě fotíme východ slunce, dobalit a rychle pod východní stěnu. Hledáme nástup do cesty Amistad con el Diablo (MD, 350 m), nakonec vybíráme linii „tady to půjde“ a Meďa tahá první délku. Smyčka a vklíněnec na celou délku není mnoho, i když to bylo tak za lehčích IV. Na štandu nýt a k tomu friend v horizontální spárce. Druhá délka už je odjištěná lépe, nýtů přibylo, obtížnost mezi IV–V. Třetí a čtvrtou délku tahám já. Začíná kolmé stěnové lezení asi do V+, 3 nýty, dojišťuju dvojkou friendem, nejisté nohy a dynamo do lepšího chytu, je to dobré. Pak spárka, 3 nýty, desetimetrový koutový sokol s dobrýma nohama, pěkná expozice, nýt, trojka friend a vidím pohodlný štand, nerez řetěz. Jistím Hracha, který v těžším místě nemůže dvojkového „kamaráda“ na půlmetrové smyčce nemůže vycvaknout a leze dál. „Prosím dober, dober, povol, prosííím povol“, úpěnlivě prosí vystresovaný Hrášek a já nevím, co dělat dřív. Nakonec to nějak vyřešil, ale jeho „prosba“ se stala heslem španělské anabáze. Čtvrtá délka je podobná, ale místo doprava mě to táhne spíš vlevo, no nevadí, nějak se to vyřeší, opět další štand. Dolézá Meďa, po něm i Hrach, který bude tahat další 2 délky, dle průvodce odhadujeme mezi III–IV. Začíná lézt doleva asi 6 metrů po polici a pak nahoru, pokračuje fixní jištění. Asi půl hodiny bojuje, ale nevidíme ho. Nakonec musíme popolézt, aby mu vyšlo lano, jistím ho z mohutného odštěpu, konečně někde štanduje. Dolézáme k němu, posledních 10 metrů asi za IV nebude, došly stupy i chyty, ale nakonec se to poddalo, ale na prvním to muselo být celkem dobrodružství. Sedíme na docela pohodlné polici asi 250 m nad zemí, začíná se ochlazovat, je kolem 18 h. Další délku jde opět Hrášek, kolmý výšvih, potom pasáž po svislých žebrech. Něco řeší, pak se nechává trochu spouštět a prý štand. Divné. Pak jde Meďa, za ním já. Lezu, najednou vidím smyčku v hodinách s maillonkou a v ní moje lano, prý mám lézt opatrně traverzem doprava. Lehce našlapuju, na ruce jen obliny, přelézám „za roh“ a vidím štand ze dvou starších skob, ale vypadají dobře. Je jasné, že jsme v úplně jiné cestě, asi 20 metrů vpravo vidíme kout, kam jsme měli dolézt. Měda přebírá matroš a přes dva friendy traverzuje těch dvacet metrů, kde je jistící stanoviště ze 3 skob. Dolézáme za ním, na vršek zbývají ještě dvě až tři délky, teď má být V+, převislé břicho a potom komín, který nevypadá moc vábně. A nepleteme se. Meďa bojuje, cvaká nýt, vypadá to dobře, přehupuje se, ale má toho dost. Vyvzlíná komínem a hlásí štand. Lezu za ním. Břicho je nepříjemné a oklouzané, skála úplně jiná, něž doposud. Přelézám a nastupuju do komína. Tady se s batohem nemůžu ani otočit, sakra. Vzpříčil se v komíně a já se dívám do údolí, drží mě batoh a možná i víra. No nic, sundávám a cvakám smyčkou k sedáku a pár přítahů dělám s „krysou“, která se houpe metr pode mnou. Už jsem v lehčím, batoh putuje zpět na záda, poslední pasáž přes vklíněný balvan, vidím Meďu a po levé ruce už jižní stěnu, ve které vede nejlehčí cesta na Picu Urriellu s názvem Sur Directa. (D inf). Štand v menších hodinách a a uzlu v opravdu tutové škvíře není v lehčím terénu problém, ale v pětkovém břichu a komíně 350 metrů nad zemí působí lehce nicotně J. Dolézá i Hrášek, který se se trošku pozastavuje nad jistícím stanovištěm, nicméně nic lepšího se okolo nenachází. Vypadá to na poslední délku, položený lokrovitý koutek tak za III+, 20 metrů a jsme na vrcholu východní stěny. Podáváme si ruce, motáme lana a běžíme po hřebenu na hlavní vrchol se soškou Madony. Fotíme, pozorujeme panoramata a zapadající sluníčko. Příchozí španělský lezec nás ještě ochotně zvěčňuje všechny 3 na vršku a je čas na slanění. Jdeme zpět hřebenem a pak sestup asi dvojkovým terénem cca. 100 výškových metrů a pak lehkým traverzem k prvnímu stanovišti. Španěl tam nechal provázané dvojčata a můžeme přes ně slanit. Jedu první a dole už připravuji další slanění. Na úpatí kopce jsme ještě za šera, takže v pohodě, západ slunce hraje všemi barvami, ještě jdu k nástupu pro věci, protože jako jediný jsem v batohu táhl i boty a klukům se už docela ztěžka jde. Následuje sestup opět přes Canal de La Celada, ale potmě, i když za svitu čelovek, nějak nemůžeme najít všechny mužíky, tak křižujeme balvanovitě, ale pak už docházíme ke známým místům a suťovou stezkou podél skály sestupujeme až k chatě, bereme batohy a v bivaku nás čeká konečně zasloužený odpočinek po náročném dni. Nakonec to podle průvodce vypadá tak, že jsme lezli něco mezi cestami Caiejo MD sup. a Capricho de Venus MD, v horní pasáži opět Cainejo a kopec je pak už společný pro všechny, dolez linií Cepeda MD inf.

Ráno si můžeme trošku přispat, je opět azur a jdeme jen krátkou túru do protějšího sedla pod Diente de Urriellu. Vidíme další údolí majestátních Picos de Europa a pozorujeme sluncem ozářené Picu Urriellu. Kolem poledne jsme zpět u chaty, balíme a chystáme se na sestup. Okno dobrého počasí právě končí, rychlá varianta dobytí vápencové pyramidy se podařila do puntíku, jsme spokojeni. Pod serpentinami naposledy fotíme zmenšující se legendární španělský štít, který se už pomalu halí do mraků, aby nám pak za zatáčkou směrem k pastvinám už nadobro zmizel z očí a zůstal vryt v paměti. Na „Oranžového z Bulnes“ budou vzpomínky a lezecké zážitky. Příště to snad vyjde ještě lépe…

Klesáme do údolí stejnou cestou, jakou jsme před dvěma dny v noci stoupali nahoru. Mraky už zahalily okolní hory, předpověď se plní na 100 procent. Ještě hodinu a budeme v Bulnes, nohy dostávají na kluzkém kamenitém chodníku dost zabrat, Hrášek to ve svých skate-botách zvládá poměrně dobře. Jsme na malinké návsi, dáváme čokoládu, začíná poprchat. Rozhoduju se jet lanovkou a zároveň beru borcům batohy, aby mohli nalehko sejít soutěskou Canal del Texu. Šel bych taky, kdyby bylo pěkně a šlo fotit, ale počasí bylo nemotivující, batoh těžký, nohy unavené, ale dobrý skutek jsem zase vykonal odvozem bagáže, byť za 13 „éček“. V 17:05 vystupuju s třema krysama na dolní stanici lanovky a o tři čtvrtě docházejí pěšáci. Sedáme do auta a rozpršelo se pořádně. Tak nám to vyšlo super. Zmožení dojíždíme do Llanes a nakupujeme v Alimerce, budou hody. Bagety, olivy, sýr, salám, těstoviny, tyčinky, pivo, víno, co hrdlo ráčí. Spokojeni usínáme kolem desáté a do rána luxusní odpočinkový spánek.

Llanes a Otura

Úterní ráno nás vítá nesmělý východ slunce, rozbouřené moře a duha. Je po dešti, na skok se za námi stavuje šéf, uznale pokyvuje nad fotkama a prý se máme jít odpoledne osprchovat. Taková nabídka se neodmítá. Večer nás ještě zve do města na pivko, třetinka San Miguela jen zasyčela. Skončil restday, na zítří máme v plánu vyrazit do Quirós, oblasti, kde se v Asturias zrodilo sportovní lezení.

Středeční ráno je opět trochu upršené, vyrážíme směr Oviedo a dále Mieres. Bohužel spojovací silnice mezi dvěma údolími dále na Bárzanu je z důvodu rekonstrukce uzavřena. Horskou silničkou se tedy probíjíme jakoby zpět k pobřeží, dojíždíme do La Vega, asi třetí obce stejného jména. Zjišťujeme možnosti lezení v okolí, do Quirós už nemá cenu dnes pokračovat, to bychom už nezalezli. Nahlížíme do průvodce, kousek odtud je Otura, lezení je podle fotografíí slušné. Odbočujeme z hlavní silnice, Meďa v sobě probouzí duši pilota WRC, úzká serpentinózní silnice by byla ideální pro závody do vrchu. Roveru kvičí kola, už vidíme skály. Poslední zatáčka na ručku, hrabačka na asfaltu a brzdíme na malinké točně, dál už cesta nevede.. Hrach se ptá místních, kudy se jde ke skalám. Sjíždíme o dvě zatáčky zpět k uzamčenému „zazimovanému“ stavení, tady bychom mohli u auta i přespat. Nabalujeme lezecký matroš a jdeme ke skalám. Patnáctimetrová kompaktní stěnka v sektoru Mar Antiguo s asi desítkou cest bude stačit, kousek je další. Vícedélkový sektor Nuberu je ještě kus nahoru a mraky se stále honí po obloze. Cesty jsou odjištěny ve sportovním duchu, lezeme až do soumraku, začíná malinko poprchat. U auta jíme a spát budeme na verandě, kdyby náhodou pršelo. V noci káplo, ale ráno se to trhá a vidíme probleskující azur.

Quirós - Aciera

Nabíráme směr Oviedo, odbočujeme na Trubia, dále přes vesnice Villanueva a Proaza na Bárzanu. U přehradní nádržky (Embalse de Valdemurio) točíme vlevo na Acieru a z dálky pozorujeme skály. Jsme na místě a vítá nás modro, skály osychají, parkujeme na malinké „návsi“ u soukromé zastřešené lezecké stěny J, okolo jen sýpky na kuřích nožkách, jeden obydlený dům a lezecké refugio, kde budeme nocovat.

Zatím je docela zima, ale sluneční paprsky nás pomalu rozehřívají. Balíme lezecké věci a jdeme do skal, 15-ti minutový nástup nás ještě více rozehřeje, vybíráme sektor Ventolín. Se soumrakem scházíme k autu, bereme věci a ubytováváme se v refu. Vaříme, potom olivy a vínko, následuje teplá sprcha a potom noc na postelích, naprostý luxus, teplo a střecha nad hlavou. To vše za 9 euro na osobu za jednu noc, slušná cena…

V pátek ráno vybíráme sektor El Escalón a Hrášek nám doporučuje třídélkovou cestu stejného jména, vedoucí spárou až na vrchol stometrové vápencové pyramidy. Obtížnostně 5+/6b+/5 a docela to sedí. V první délce je jedno horší místo s nejistým chytem a špatnými stupy, lehce převislé. Druhá délka začíná převiso-koutem za 6b+, ale taky se to nějak dá odšlapat a třetí délka skrývá asi 5-ti metrovou spárku s menším problémkem. Pak už to zlehkne a vrchol i s bytelným štandem je na dohled, paráda. Slaňujeme a vyhříváme se na poledním sluníčku. Borce nechávám lézt jednodélkové těžší prásky a běžím do sedla něco nafotit. Úžasné rozhledy na Sierra del Aramo, skály všude okolo, dole jezero a na louce poletují desítky modrásků jetelových. Fotím, relaxuju. Za hodinku se vracím zpět, v permanenci je zrovna Abracadabra za 7a, pokusy s horním jištěním vypadají nadějně. Já pak ještě dávám Placa Bertín, 20-ti metrovou plotnu po škrabkách, kde se musí zapojit hlavně nohy. Měda dolézá za mnou, slaňujeme, balíme a jdeme k autu. Chceme být navečer zpět v Llanes, projít naposled město, v klidu se vyspat a lehce oslavit vydařený výlet do Španělska. Poslední noc v přístavu, město, pláže, večer autobus do Ovieda, odtud nočním busem do Madridu. Dopoledne zpožděným letadlem do Prahy a lehce přeplněným odpoledním rychlíkem domů.

Co jsme vylezli:

Picos de Europa, Picu Urriellu (East face), 5+, 350m - cesta mezi Cainejo (MD sup) a Capricho de venus (MD), horní pasáž se dolézá společnou cestou Cepeda (MD inf), pěkná linka, vklíněnce i friendy se náramně hodí, smyčky taky

Otura - podoblast Mar Antiguo: Mar Aniguo 6a, Ojo de habrón 5+, Ya no hay héroes 6a, Supernova 5, Sestericio 6b+

Quirós - sektor Ventolín: Escaramujo 6a, Variante para entar 6a, Andromeda 6b+, Esto es Joliwo 6a+, sektor El Escalón: El Escalón 5+/6b+/5, 100m, pokusy Abracadabra 7a, Placa Bertín 5+

Španělsko super, tak příští rok. Esta bien, tiempo manana, hasta luego…

In een casino spelen is natuurlijk heel leuk maar je moet wel weten hoe de spellen werken. Neem samen met HollandGokken.com eens een kijkje bij Vegas Red. Dit is zo’n online casino waar alles gewoon goed is. Holland Gokken is jouw gids voor online gokken!